Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Sobota 27.4.
Jaroslav
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
lepšího Němce s jistotou už ani nehledejte: Theodor Lessing
Autor: mystikus (Stálý) - publikováno 13.12.2014 (17:41:21)

THEODOR LESSING

 

      8.2.1872    HANNOVER                      ۞     30.8.1933    MARIÁNKY KOUSEK OD PRELÁTU

 

 

Lidé mají velké sympatie pro všechny mučedníky, aniž by jim to kdy bránilo znovu obětovat další kusy masa a mozku v lidském těle

 

Theodor Lessing v listě Prager Tagblatt z roku 1925

 

 

V roce 1871 písemně stvrdil první německý říšský kancléř Bismarck das Ziel: Frankfurter Allgemeiner Frieden. Dobrý den, díky tomu Bože skončila německo–francouzská válka a utrpení. Německo na tomto konfliktu vydělalo a i politicky se tak řečeno vyšvihlo na přední pozici v Evropě. O rok později si v Berlíně začaly podávat dveře korunované pomazané hlavy. Rakousko–uherský císař Franz Joseph, ruský car Alexandr II., Mr. Proper snad bez uher, snad bez ohyzdných uhříků na nose…

 

Do této pohnuté doby se 8. února 1872 narodil lékaři–gynekologovi v severoněmeckém Hannoveru nadaný potomek, kterému věnovali jméno Theodor.

 

 

HLEDÁNÍ VLASTNÍ TVÁŘE

 

„Přál bych si, aby syn šel mou cestou,“ vyjádřil se otec.

 

Zpočátku se nezdálo, že by tomu tak mohlo být. Dorůstající Theodor Lessing nepatřil k úspěšným studentům, kteří by oslňovali dosud slečnu Brunclíkovou nebo aspoň své okolí. Ředitel gymnázia o něm naopak napsal, že nepovažuje tohoto mladého muže za schopného samostatné duševní práce. Střední školu dokončil tedy s odřenýma ušima, ale pak se na otcovo naléhání v němčině Das muß gehen přece jen zapsal na medicínu.

 

Vysokoškolská studia. Freiburg, Bonn, Mnichov a pak pohov.

 

Blížil se závěr jednoho století. Německá říše uplatňovala svou touhu stát se koloniálním diktátorem se vším všudy, prosazovala se diplomatickou intrikou a sílou biče a její prapory zavlály nad četnými územími Afriky, Asie a Tichomoří. Theodor Lessing dokončil lékařská studia, prokázal své schopnosti, dozrál v dospělého Němce a změnil se, ale furt nebyl se sebou spokojen. Jeho zájmy se během let čím dál víc orientovaly ke společenským vědám a literatuře. Začal tedy studovat dál – filozofii. Zajímal se i o otázky veřejné, politické a sociální. V Evropě se mezitím zvolna schylovalo k bouři. Dohoda Anglie s Francií z apríla na 1904 byla jedním z vážně míněných pokusů čelit německé rozpínavosti, chachachá. Císař Vilém hledal spojence a na podzim 1904 poslal ruskému caru Mikuláši tento telegram: „My dva budeme vždy postupovat společně.“

 

V témže roce se stal Theodor Lessing v Dresden poprvé učitelem.

 

Pohlédneme-li na tuto jeho životní etapu z ryze praktického zorného úhlu, nezačal svou kariéru zrovna nejšťastněji. Spolupracoval totiž v Drážďanech se sociálně demokratickou partají, spoluorganizoval výchovné kurzy pro proletariát, veřejně se vyslovoval pro takové sociální a společenské proměny, jejichž základem by byla rovnost jedinců a celého lidského rodu, schon zweite Halbzeit chachachá. Nic z toho nepatřilo k názorům, které by u mladého pedagoga oceňovali konzervativní představitelé císařského školství. Přičteme-li k tomu všemu ještě jeho původ židovského míšence, byl výsledek zcela jednoznačný: Theodor Lessing se nemohl habilitovat pro filozofii na drážďanské Vysoké škole technické a musel přijmout podřadnější profesi.

 

První pláč, první porážky, první potíže s okolním světem.

 

 

PŘEKVAPENÍ A ZROD – TVŮRCE

 

Ještě dlouho poté se o tom ve společnosti mluvilo. Málokdy se přece stane, aby si mladý a levicově orientovaný učitel, navíc poloviční Žid, jehož měsíční almužna činila pouhých devadesát marek, vzal za ženu děvče z jednoho z nejstarších německých rodů, spřízněného dokonce s Hohenzollerny a tím i s císařskou rodinkou. Samozřejmě, že rodiče nevěsty brblali, jak mohli protest a nepřáli si, aby se jejich dcera stala paní Adou Lessingovou. Nebylo to však nic platné a Ada prosadila svou svobodnou vůli.

 

„Uživím tě Eintopfem a bude to wirklich top,“ přislíbil novomanžel své životní družce.

 

V roce 1908 se potom na mladou rodinu skutečně smálo štěstí. Na Vysoké škole technické v Hannoveru se Theodor Lessing stal docentem filozofie a psychologie. Získal klid pro práci a rozhodl se využít toho především k tvůrčí velké práci. Jedno dílo za druhým opouštělo Lessingův pracovní stůl, konečnou podobu získávala torza sepsaná již v předchozích letech a dosud odkládaná jako materiál pro náhradní díly a náhradní díly pro úžasný materiál. Zpočátku se hlavně věnoval poezii, dramatu a psychologizujícím novelám. Později – v letech kolem první světové války – vznikly i jeho filozofické publikace, zejména knihy „Schoppenhauer–Wagner–Nietzsche“ a „Filozofie jako čin“, které ho v odborných kruzích etablovaly mezi schopné a důležité, wichtig, tüchtig, richtig.

 

Obraz starého kontinentu se v tom čase zcela změnil. Válečný požár dohasl, v Rusku zvítězila prachbídná revoluce krematorských kreatur, rakousko–uherská monarchie vzala za své. Taky v Německu kopli do řitě císaře a 9. listopadu 1918 vznikla republika. Šťastné momentky? Jistěže – i když tu byl již přítomen i zárodek budoucích tragédií. O témže dnu prohlašoval tehdy ještě zcela neznámý intrikán Adolf Hitler: „Právě 9. listopadu 1918 jsem se rozhodl, že se stanu politikem nezaměstnaným pavoukům a jiným primitivním vometákům porouchaných vtipů, údům a vakuum evidovaným z jejich metafor za metazábav zaživa k užitku.“

 

Theodor Lessing zatím tvořil a pracovně se rozvíjel.

 

Příval vnějších událostí mu den ze dne naléhavěji připomínal, kolik by toho měl ještě jako filozof a myslitel stihnout vyslovit. Stejný význam přikládal i svému povolání, protože pochopil, jak pevné základy je třeba vkládat do výchovy jediného daru země budoucnosti, a to mladé generace, kterou neurovnaná doba ruku v ruce s psychózami ne vždy šťastně modelovala k obrazu svému. Odsuzoval válku a zpočátku věřil v sílu nadcházejícího míru. Léta však ubíhala, Německo se otřásalo v sociálních, politických a zejména morálních hovnech a každému normálně soudně myslícímu člověku bylo jasné, kam to celé povede.

 

Osobně si mohl gratulovat.

 

Získal si jméno, jeho knihy vycházely i v zahraničí a často se o nich diskutovalo, jeho filozofické, psychologické i estetické názory měly svou váhu a mnozí z těch, kteří se s nimi seznámili, je přijali za své. Získával stoupence pro svůj vysoce humanistický způsob přemýšlení a vidění světa Who is Who – ale v prostředí, které ho obklopovalo, nemohl nemít zároveň protivníky, odpůrce.

 

„Pravda není hladkým nástrojem k lichotkám, Vážení,“ vyjádřil se k jednomu z útoků proti své osobě. A útoků přibývalo jako deště k houbám. Zejména po událostech, jimiž vstoupil do veřejného povědomí v polovině dvacátých let.

 

 

PŘED SOUDEM JE HAARMANN

 

Hannover se zděsil. Zdejší hotýlky zacpali žurnalisté celého Německa i ti zahraniční hosté a na titulcích předních stran novin defilovalo jediné jméno: Haarmann. Jméno muže s vrásčitým obličejem a zlým pohledem, který tou dobou civěl do stěny cely předběžného zadržení na Polizei Amtu.

 

Co se komu kde stalo?

 

Již delší čas se v oblasti Hannoveru ztráceli mladí Němci. Na okamžik si vyběhl z domova – nevrátil se. Šel jako obvykle ze šichty – nedošel a mizely po něm veškeré stopy. Opustil knajpu s tím, že se do hodiny určitě vrátí zpátky – a nikdo ho už nespatřil živého. Matky, manželky a snoubenky Hausfrauen stále věřily, že se tato záhadná zmizení dřív nebo později podaří uspokojivě rozluštit. Na rozhraní června a července 1924 se však v nedaleké řece Leině (všimněte si, jak to slovo zní) našlo pět lidských lebek a kostí, o nichž lékaři prohlásili, že pochází z většího množství lidí. Hrůza. Děs. Policie ještě krátký čas přešlapovala na místě a pak do toho vlítla s údernou vervou.

 

Tak došlo k zatčení pětatřicetiletého zámožného podvodníka obchodníka Fritze Haarmanna.

 

V nadcházejícím období se vyšetřování při vší tragice podobalo smlouvání na trhu, kdo dá víc šokujících momentů světu. Nejprve doznal vraždy dvou homosexuálů jednou ranou, jako by to byly dvě lechtající otravné mouchy, pod tíhou důkazů o něco déle připustil, že se obětí od roku 1918 mohlo najít aspoň sedm, později se začalo hovořit o dvanácti nebožtících. Ani to ale nestačilo. Podle značného množství cizích oděvů a prádla v Haarmannově nechutném bejváku chlíváku, a také po prohledání dna řeky Leiny a jejího okolí, kde se našly další tělesné pozůstatky jeho obětí, dospěli soudní znalci k číslu čtyřiadvacet případů obtěžování a zamordování. Přibližně. Skandál se rozrostl do obludných rozměrů. Tím víc, když vyšlo najevo, že Haarmann mohl tolik let beztrestně páchat ohavné zlo jen v důsledku blízkých známostí s vyššími policejními kruhy, které ho všemožně kryly a likvidovaly každou stopu, která by k němu vedla, dokonce došlo prý ke ztrátě usvědčující dokumentace. Z tohoto zorného úhlu se z Haarmannova případu, který i sám o sobě je ojedinělý v historii kriminalistiky, stávala senzace první kategorie. Milióny Němců si kladly otázku: Projeví a prokážou se všechny tyto skutečnosti?

 

Nadešel určený termín soudního líčení.

 

Jedna z obsílek zněla i na jméno Theodora Lessinga. Měl zde vystupovat jako znalec z oboru psychologie. Ujal se této role s temperamentem a s důkladností jemu vždy vlastní. Neobjektivnímu soudu, který se navíc ocitl v ohni všemožných hamižných intrik a zákulisních zasedání, začala brzy vadit Lessingova zásadní stanoviska. Žádal totiž, aby se přestalo s nezákonným tutláním Haarmannova napojení na policejní složky, dožadoval se podrobných informací o tom, jak to bylo v roce 1919, kdy byl Haarmann v důvodném podezření, že zavraždil dva maníky, s nimiž se nejednou vychrápal, ale pak se vše dařilo utajit.

 

„Nesouhlasím s tím,“ řekl Lessing tváří v tvář soudci, „aby se nyní celá zapeklitá záležitost soustředila jen na pohlavní a psychickou retardovanou nemorálnost obžalovaného. To je úmyslné zakrývání podstaty věci!“

 

Pobouření představitelé policie a justicie se postarali o to, aby byl Lessing v kauze Haarmann zbaven postavení úředního znalce, ten se však vzápětí objevil mezi novináři v roli pověřeného korespondenta zahraničních novin. Bránili mu v přístupu do soudní síně, obviňovali ho, že jeho zprávy nejsou prý prospěšné německému národu, ale to už bylo spíš aktem pomstychtivosti. Proces skončil, mnohonásobného prasáka a vraha odsoudili konečně k trestu zasloužené smrti a úřady doufaly, že se na vše brzy zapomene. Theodor Lessing byl jiného mínění a vydal knihu „Haarmann–historie šíleného vlkodlaka“, která bourala v Německu i v celé Evropě sledovanost. „Nelze soudit hada,“ napsal tu mimo jiné, „aniž bychom zároveň s ním nepostavili před soud bažinu, z níž byl tento had živen a povzbuzován.“

 

Jméno Theodora Lessinga začali s úctou vyslovovat i mnozí z těch, kteří je nikdy předtím neslyšeli. Současně si však svým vystoupením vysloužil ještě VĚTŠÍ NEVOLI AŽ NENÁVIST VOLŮ ze zpátečnických kruhů. Ty ho už tehdy – v polovině dvacátých let dvacátého století – napsaly na svou černou listinu. Haarmannův případ však ještě ani nestihl opustit stránky německých žurnálů, když se kolem osoby „skandálního profesora“, jak se mu začalo říkat, rozvířila nová aféra. Ještě mnohem závažnější.

 

 

LESSING KONTRA HINDENBURG

 

V noci z 27. na 28. února (a to zrovna neměli přestupný rok) 1925 vyšla poslední zdravotní zpráva, která ještě vzbuzovala naděje: „Krize překonaná, možno počítat se zlepšováním všemožných poměrů.“ Před ránem se situace otočila a v 10 hodin dopoledne říšský prezident Friedrich Ebert podlehl silné nemoci. Bylo jasné, že výsledek nadcházejících prezidentských voleb ovlivní vývoj v Německu na dlouhou řadu let. Konzervativní síly v tom zahlédly nemalou nekalou příležitost, jak si ještě spolehlivěji upevnit svou pozici na trhu prodejného politikaření. Jejich kandidátem se stal Paul von Hindenburg, již takřka osmdesátiletý polní maršál, představitel pruských junkerů a za války bezohledný vojevůdce císaře Viléma II. Kampaň právě vrcholila a do voleb zbývalo pouhých 24 hodin, když v pražském demokraticky orientovaném Bůhví jak silně a i v Německu značně sledovaném zpravodaji Prager Tagblatt vyšel 25. dubna 1925 článek s prostým názvem „Hindenburg“. Věty, které tu byly vysloveny, k sobě okamžitě připoutaly mimořádnou pozornost:

 

„Když se díváme do dobrého otcovského výrazu v obličeji starého Hindenburga, pak nás nejdříve napadne toto: Jaká je to téměř strašná tíha tohoto obličeje. Henrik Ibsen použil o lidech, kteří se nemohou zbavit svého vnitřního omezení, této definice: „Jsou zazátkovaní v sudu svého JÁ.“ …Jsme-li zvyklí zvládnout obrovskou všestrannost a pestrost života silou vědoucího ducha, pak pohlížíme s dojetím a s úsměvem, s nimiž se díváme na květinu a ptáka slavíka, také na postavu muže, který s veškerou krásou nevědomosti dětsky lehce kráčí mořem kalužin krve, proudy žluči, přes hory překážek, obtížen obrovskou odpovědností a přesto v jádru neodpovědný, jelikož ani není schopen byť jen vidět právo druhé strany a dvojitou přirozenost všeho živého. Který člověk by se hodil lépe za fetiš, za sochu, za symbol Skvělosti? …Postava hrdiny, který dokázal pro neskutečné ideály poslat na smrt více lidí než Alexander Veliký, Cæsar nebo Attila vládce Hunů… Tento muž je veskrze mužem oddaným službě, nejsou tu dány žádné předpoklady k samostatně se rozhodující, přemýšlející a uvažující osobnosti… Zde se však také ukazuje nebezpečí! Podle Platona mají být filozofové vůdci národů, i Spojených, i Spokojených národů. Hindenburgem na trůn rozhodně filozof nevstoupí. Vstoupí tam jen reprezentativní symbol, otazník, zero, nula bez jedničky heroické. Je možno říci: Lépe zero než Zorro mstitel nebo Nero tyran. Dějiny však bohužel ukazují, že za takovou NULOU stojí vždycky ukryt budoucí Nero, budoucí ZORRO.“

 

Pod článkem burcujícím k chytrosti byl podepsán Theodor Lessing.

 

Den poté nevelká většina německých voličů dala Hindeburgovi hlas v urně, získal jich o necelý milión víc, než jeho hlavní protikandidát oponent a představitel takzvané výmarské koalice Marx. Paul von Hindenburg se stal říšským prezidentem.

 

Pravice v zemi s tímto alias knížetem oslavovala von triumf.

 

Ruku v ruce s tím se Theodor Lessing, podobně jako i jiní, kteří stáli semknuti v opozici, ocitl na pranýři. Jeden z hannoverských listů zveřejnil Lessingovy myšlenky z Prager Tagblattu, vytrhal je ze souvislých kontextů, podsunul jim naschvál jiný význam jako Kopal mému dobrému významu ironie a přece vážného vzezření ironie, a doprovodil je hanlivými nakažlivými poznámkami. Nazdar schíza SCHEISSE hodiny, to není nazdar švýcarské hodiny. Tik tak. Nacionalisticky smýšlející studenti zdejší Vysoké školy technické – „tito v zásadě slušní, nic netušící a vlastně i dobromyslní chlapci“, jak o nich později napsal sám Lessing – tím byli povzbuzeni k činům, vyvolali řadu nepokojů a po pochodňovém procesí na Hindenburgovu počest zaútočili dokonce do Lessingova bytu. Následné shromáždění akademiků žádalo pruského ministra pro umění, vědu a lidovou výchovu, aby se Theodoru Lessingovi odebralo právo učit mladé Němce pořádku a pořádkumilovnosti. Rektor a členové senátu Vysoké školy technické v Hannoveru pod úředním i psychickým nátlakem vyslovili tomuto požadavku svou podporu.

 

Kam se obrátit s žádostí o spravedlnost?

 

Lessing nevolil cestu zprostředkovatele, napsal otevřený dopis přímo Hindenburgovi, nesral se s ním. „Promluvte, Vaše Excelence, k vysoké škole, jejímž jste čestným doktorem, proneste tato doktorská slova: „Vy jste naprosto mizerní Němčíci. To není německý způsob, vzájemně se pronásledovat PRO SVOBODNÉ MYŠLENÍ. Vážit si člověka pro člověka je tak vysokým statkem, že kdybychom se to my Němci odnaučili, pak celá cizina nebude vůči nám pociťovat nic jiného než pohrdání. Vy neprospíváte, vy škodíte dobré pověsti naší země.“ Tato doktorská slova totiž pronesl Friedrich Veliký, také jedna postava německé legendy, když profesorský sbor marburské univerzity chtěl zostudit a vyhnat filozofa Christiana Wolffa.“

 

 

VSTŘÍC JEDINÉ JISTÉ SMRTI

 

Říšský prezident na dopis pochopitelně neodpověděl a jeho odesílatel musel opustit své profesorské místo ajn cvaj draj, ustoupit násilí a provokacím pro rabování. Pokračoval však o to intenzivněji ve vědecké práci, publikoval další knihy, pořádal veřejné přednášky v Německu i v zahraničí, několikrát také v sousedícím Československu, které nazval „EVROPSKOU OÁZOU TOLERANCE“, ale tolerance v otěžích jistoty tolerance, schopného Táty národa Tomáše Garriguea Masaryka.

 

Jednu ze svých dřívějších věhlasných publikací nazval „Dějiny jako vsunutí smyslu v nesmyslné“. Historie mu nyní dávala bohužel smutně za pravdu. Vývoj v Německu spěl na počátku třicátých let k absurditě u všech zločineckých odstrašujících případů. Třicátého ledna 1933 pro neštěstí celé Planety věnoval Paul von Hindenburg říšským kancléřem vůdce nacistů Adolfa Hitlera, poněvadž měl sám vygumovaný vojenský mozek. Výmarská republika zakoušela hnusnou agónii. Nula uvolnila cestu tyranovi. Přesně tak, jak to Theodor Lessing o osm let dřív prognosticky glosoval.

 

Tehdy ho ta prorocká slova stála místo na vysoké škole.

 

Jejich naplnění ho stálo vlast. V noci z 5. na 6. března 1933 vtrhla do Lessingova hannoverského bytu skupina násilných esesáků. Po jejich odchodu zbyly ze zařízení jen kůlničky na dříví a na podlaze se povalovaly pošlapané knížky. Další provokace se zaměřily na profesorovu ženu. Poměry se staly nesnesitelnými. Vzduch v Německu houstnul – jak napsal spisovatel milující spravedlivou atmosféru Heinrich Mann.

 

Platilo to i pro Lessinga. Musel, ač nerad, opustit republiku.

 

Za místo svého vynuceného exilu si on i jeho žena vybrali Československo a po krátkém pobytu v Praze se usadili v Mariánských lázních, aby si to každou neděli mohli vykračovat třeba k Lunaparku do kavárny na tanečky. Zpočátku využívali hotelového pohostinství, o něco později se usadili ve vile Edelweiss (PROTĚŽ ALPSKÁ, odolné a ještě vzácné horské kvítečko) na okraji Lázní.

 

„Budete zde vždycky v bezpečí,“ domníval se bláhově majitel nemovitosti, pokrokový zdejší lékař MUDr. Adolf Stark.

 

Přepočítal se. Nacisté Lessinga nenáviděli, byl trnkou Jirkou v nemalířově oku, vadila jim váha jeho dobrotivé osobnosti a zarputilost, se kterou před celým světem nahlas vytruboval shnilou a zbídačelou podstatu hitlerovského režimu. Popouzela je jeho vyzrálá slova, která v druhé polovině srpna 1933 pronesl na židovském kongresu v Praze: „Aby národ měl oprávnění žít, musí mít ve štítě nenarušenou RYZÍ LIDSKOST. Běda národu, který se prohřeší proti příkazu RYZÍ LIDSKOSTI!“

 

O několik dnů později, 30. srpna 1933, byl tvůrce a celoživotní fanda pro spravedlivý svět kaput během osudné sekundy totálně. Přímo u jeho pracovního stolu ho oknem zastřelili najatí vrazi, které zlákala vidina „v třetí říši“ vypsané finanční odměny, takže to sami vidíte, co v takovém světě zmůžou jen mrzká platidla. Filozof a humanista par excellence profesor Theodor Lessing se stal na našem území první obětí nacistické nákazy, nacistického teroru.

 

Viel Spaß, pokud k žertování máte zrovna nevyměřený čas.

 

 

 

HENRIK IBSEN

 

    20.3.1828  SKIEN                    ۞     23.5.1906  KRISTIANIA (DNES OSLO)

 

 

Tvorba každého přemýšlivého výrazného básníka velmi výrazně souvisí s jeho životními osudy, prožitky a názory. Přímo vzorovým příkladem pro takovéto tvrzení je dílo Henrika Ibsena, jehož hry patřily především na rozhraní 19. a 20. století k základním kamenům dramaturgie českého divadla. Snad proto, že jejich atmosféra, otázky i naléhavost sdělení byly jedinečné, konkrétní, ale zároveň postihovaly to obecné, co viselo v éteru a co bylo příznačné pro současné dění.

 

*

 

Henrik Ibsen se narodil v malém norském městě Skienu, v bohaté a harmonické rodině. Když bylo Henrikovi osm let, prodělal jeho otec, obchodník a rejdař, nemalou finanční depresi, takže se jeho syn stal učedníkem v apotéce v Grimstadu. Zapletl se se služkou a měl s ní syna. Tento pocit hříchu a viny měl patrně za následek, že jeho hrdinové mají tak často špatné svědomí, neboť je tíží nějaký zločin, který spáchali v minulosti a který se odhalí teprve v průběhu hry, tedy v přítomnosti, a jehož důsledky sahají i do budoucnosti, a jsou nezřídka i příčinou TRAGICKÉHO rozuzlení a trestu. Deep deep trouble, utrousil by Bart Simpson znalecky. V roce 1850 Ibsen odešel do tehdejšího hlavního norského města, Kristianie, ale když se nedostal na univerzitu, přijal místo pomocného režiséra divadla v Bergenu. V té době se živil také žurnalistikou a přispíval i do satirického časopisu. Přesto měl o novinách a novinářích špatné mínění, jak několikrát vyslovil přímo ve svých hrách. Ve Spolku mladých noviny podle něho vždycky slouží tomu, kdo je platí, v Nepříteli lidu Hovstad přímo říká, že „my novináři za mnoho nestojíme“ nebo že časopis Posel lidu nás hanebně tahá za nos. Politické přeběhlictví a zrada je u Ibsena konečně trvalým zdrojem kritiky morálky současné společnosti a patrně i jedním z hlavních důvodů, že odjíždí do ciziny a vrací se do Norska až po dvaceti sedmi letech. Život daleko od rodné země ho nijak neodtrhuje od problematiky norské společnosti, naopak je přesvědčen, že „nejjasněji vidíme na velkou vzdálenost“. S tím souvisí i jeho základní krédo, že člověk vždycky musí být především sám sebou a pro spisovatele že je nejdůležitější, aby byl pravdivý a věrný sobě.

 

Jeho první dramatické švíky (Katalin zbystři: Catilina nebo Komedie lásky) i spolupráce s divadlem ho odvedly od romantické poezie, i když několik her je veršovaných. Myslím však, že závažnost mravních problémů, které jsou hlavní myšlenkovou osou jeho her, vede k tomu, že Ibsen ustupuje brzy od formy veršů a romantiky postojů k realistickému záběru skutečnosti bez alibistických příkras. Kritikové vždycky zkoumali, který politik nebo umělec je modelem k jeho postavám, takže se snažili vidět v jeho pracích přímo fotografie soudobé nelichotivé společnosti. A je třeba říci, že proti této interpretaci Ibsen nic nenamítal, dokonce v některých případech upřesňoval modelovost postav, témat a příběhů.

 

Otázka po základním životním poslání člověka je nedílně spjata s každým uměleckým dílem. U Ibsena se stala přímo posedlostí. Každý člověk, kterého uvádí na scénu, má nějaký úkol nebo povinnost, které musí splnit. A je jistě zvláštní, že většinou jde proti sobě toto poslání a štěstí, místo toho, aby jedno umožňovalo nebo dokonce obohacovalo to druhé. Proto se do soukolí dramatické zápletky tak často tragicky dostává žena, ať už jako manželka, milenka, matka nebo bývalá mužova láska platonická. A aby mravní zápas, který ženy a muži musí v jeho hrách podstupovat, byl ještě dramatičtější, silnější a osudovější, jsou tu vždycky ještě nějaká strašidla a bohužel bystré přízraky, ať už rodové dědičné zatížení, oběť jednotlivce, temný zločin v minulosti nebo mystické tajemné touhy po něčem neznámém a tajuplném Katalin. Ibsen chce být realista, ale ve skutečnosti je hlavním předmětem jeho umělecké výpovědi vždycky něco záhadného, těžko vysvětlitelného, nějaká touha, která najednou osvětlí realitu a odhalí ji jako krajinu nebo prostor plný snů, iluzí, ale také sladkobolných živých mrtvol, čarodějů a pokušitelů.

 

Pro návštěvníky divadla je Ibsen tvůrce především velkých ženských postav. A je skutečně jen málo autorů, kteří s takovou nutkavou vehemencí se věnují ženám, jejich místu v rodině, ve společnosti, jejich mravní zakotvenosti ve vztahu k mužům. Bylo by však omylem se domnívat, že Ibsen bojoval za ženskou emancipaci, že mu šlo o to, aby žena byla rovna muži. Ibsen chápal tento problém mnohem závažněji – žena pro něj byla vždycky osobnost a umělecký výtvor zároveň. V ní a v mužově vztahu k ní se proto vždycky střetával problém, deep deep trouble, jestli je důležitější život nebo umění, láska nebo povinnost, obyčejné lidské štěstí nebo nutnost oběti pro nějaký velkolepější zájem. Tím velkolepějším zájmem nebyl obvykle u Ibsena nějaký abstraktní ideál, ale možnost vykonat něco smysluplného pro společnost (Dělej něco pozitivního, Ty náš bobříku odvahy) nebo si právě tohle alespoň namlouvat.

 

https://www.youtube.com/watch?v=DxKqXRPYmI0

 

Začíná to už vlastně Brandem (1866), náboženským fanatikem, který chce všechno nebo nic, který neustoupí od svého přesvědčení ani ve chvíli, kdy umírá jeho matka, kdy má na vybranou, zda ústupkem zachrání svého syna. Je v té skálopevnosti něco velikého, ale současně dost nelidského. Chybí tu totiž shovívavost a tolerance, neboť „zvítězí, kdo všechno ztratí“, „svůj styl má každá generace a naše pekla už neleká se…“ A i když se jeho žena Agnes zpočátku bouří, nakonec ho podporuje a bere na svá bedra úděl mužovy pomocnice bez reptání, bez obav. A přece i muž je tu sražen, když se natahuje po hvězdách. Nástrojem jeho záhuby a tragické smrti se stává bláznivá cikánská holka Gerda, jejíhož otce kdysi odmítla Brandova matka jako chudého povaleče, i když ho milovala. Tak se mstí hříchy otců na dalších generacích. Tato tragická osudovost má společné s antikou jen nevyhnutelnost. U Ibsena to není úradek bohů, ale rodové zatížení nebo dědičný hřích.

 

Je zajímavé, že po chladnokrevném, kamenném tvrdohlavci Brandovi napsal Ibsen tak protichůdnou hru, jakou byl Peer Gynt. Snad právě po Brandovi, který div nechodí se svatozáří plasticky kolem hlavy, potřeboval napsat a vytvořit postavu muže, který je tulák, lhář, povaleč, rváč a zástěrkář, ale také básník, fantasta a dobrodruh. Člověka, který je „zarmoucen duší a srdcem drzý, na tvářích smích a v hrdle slzy“, a také pohádkovou bytost, která může tišit žaly svých bližních a svou matku dovést do nebeské brány. Má projít cestu lidského rodu, proto je lupičem i okradeným od licoměrnosti, králem i kmánem, otrhancem i elegantním fešákem, násilníkem i snílkem, šaškem i prorokem. Proti jednolitému Brandovi se rozléhá do daleka, jiskří a proměňuje se, je prostě symbolem života v celé jeho vážnosti i smutku, potrhlosti i hříšnosti. A i když má tolik negativních podob, o jeho skutečné hodnotě svědčí láska (byť jen symbolická) krásné a půvabné Solveig. Měl být „lesklým knoflíkem na vestě světa…“, ale svět ho přetavil.

 

Tato básnická pohádka zavedla Ibsena do neurčitého časoprostoru, ale hned v další hře se dramatik vrátil do konkrétní současnosti hrou Spolek mladých (1869). Tady nejde o fanatickou ideu ani básnickou metaforu, ale o obraz skutečného politického boje, který se zvrhá v potupnou frašku. Neboť advokát Stensgaard chce získat vítězství nejen rádoby radikálními frázemi, ale především výhodným sňatkem s bohatou nevěstou. Jenže neznalost místních poměrů ho nutí neustále k tomu, aby měnil své názory, takže se stává tou pověstnou korouhvičkou, která se otáčí tam, kam zavane vítr. Občané tu podle Ibsena „poletují jako vyplašené kvočny a kdákají a kokrhají“ a Stensgaard má to „štěstí, že mu nebrání ani charakter, ani přesvědčení, ani občanské postavení“, a proto „je mu ohromně lehko být volnomyšlenkář“. K tomu ovšem Ibsen ironicky dodává: „Ale s novými myšlenkami je to jako s duchy: člověk je nemůže zahnat zpátky. A proto musí hledět vyjít s nimi, jak nejlépe dokáže.“ V této hře jsou dva motivy, které jsou pro Ibsena jakýmsi bludným kořenem, který vystrkuje své pahýly téměř všude: opět je tu motiv viny, tajemné skvrny v minulosti, která z člověka dělá zajatce a rukojmí, která mu brání projevovat se ve skutcích volně a svobodně. Tentokrát je to směnka, stejně jako v Noře. A druhý motiv také předjímá Noru, poprvé tu žena, Selma Bratsbergová, naříká, že ji chovají jen jako loutku, která smí pouze brát a ne dávat, takže se cítí jako žebračka, která nemá nárok na důstojný vlastní život: „S jakým jásotem bych byla nesla všechny těžkosti, s jakou vážností a touhou bych přistupovala ke všemu, co bouří, povznáší, zušlechťuje!“ Zatímco tady je to motiv podružný, v Noře (originální název je Domov loutek, 1879) se stává nejdůležitější příčinou jejího odchodu z domova a od rodiny.

 

S tím souvisí problém lži, přetvářky a pokrytectví. A to velmi silně zaznívá ze hry Opory společnosti (1877), kde konzul Bernick prohlašuje, že „naše městečko stojí dnes na zdravých mravních základech. My všichni jsme se přičinili, abychom je zbavili, mohu-li tak říci, škodlivých kontaminovaných vod… My lidé praxe budeme oporami společnosti společného zájmu…“. A přitom tato opora společnosti hodila svou vinu s finančními machinacemi na své příbuzenstvo, aby mohla sloužit společnosti s čistýma rukama. U Ibsena tu ovšem dojde k výjimečné a zvláštní situaci – konzul Bernick se přizná před veřejností ke své vině, tady se kaje a očištěn může pracovat pro blaho společnosti i nadále. To, co může, dejme tomu, odčinit ve sféře mocenské a peněžní, nemůže ovšem odčinit ve vztazích čistě soukromých, nemůže vrátit lásku ženě, kterou obětoval jakoby pro vyšší zájmy. I když Ibsen teoreticky dává „placet“ takovému jednání, kdy se muž vzdává svého vztahu k milované ženě (nesmíme ovšem zapomenout, že muž se vzdává dobrovolně něčeho, co pokládá za méně důležité, zatímco žena se musí prostě podvolit jeho vůli), už tím, že se k tomuto motivu tak často vrací, dokazuje, že tento souhlas v něm v životní praxi stejně vyvolával pochybnosti. V Oporách společnosti však autor také nejvíc kritizuje pokryteckou morálku společnosti, kde lidé nosí před sebou mravní zásady jako na tácu hodně viditelně a bez vnitřního porozumění pro lidské, křesťanské chování. I Ibsen nakonec ukazuje, a snad nejnázorněji ve Strašidlech (1881), že právě člověk, který neodsuzuje klesajícího člověka, ale naopak mu ještě pomůže na nohy, aniž by si z toho dělal zvláštní zásluhu (jako je truhlář Engstrand, dobrosrdečná povaha), je daleko hodnotnější než ten, jenž svými zásadami mlátí druhé lidi po hlavě. Ačkoliv většinou takový člověk na to má obvykle nejmíň práva a vlastně jen kalí vodu, aby jeho vlastní vina nevyplavala na povrch. Jestliže ovšem nejsou oporami společnosti tito „mravní muži“, nejsou jimi ani ženy, nýbrž „duch pravdy a svobody“.

 

I když se nedá popřít, že Ibsenovi jistě šlo o prosazení tvůrčí svobody a pravdivosti, byla v jeho hrách mnohem důraznější myšlenka, ke které se neustále vracel: co je na prvním místě – umění nebo život? Vzhledem k tomu, že to nejsou dvě věci, které se mohou spojit, aby člověka obohatily a aby mu přinesly štěstí, je nutno vždy volit. Většina jeho umělců, ať to byl sochař, malíř, spisovatel nebo architekt, musel obětovat lásku, tedy ženu a vlastně své životní štěstí pomyslnému uměleckému poslání. Ve Strašidlech ještě spojuje neschopnost malíře Osvalda Alvinga pracovat s dědičnou chorobou (jedná se patrně o syfilis nebo alkoholismus), ale v Paní z námoří se Lyngstrand dokonce raduje z plicního onemocnění, které mu umožní, aby se stal sochařem a ne námořníkem, jak si přeje otec. Teprve ve hře Když my mrtví procitneme si sochař Rubek uvědomí, že se provinil nejen na sobě, když obětoval svou lásku k Irence, ale že marně obětoval i ji, tedy život jiné lidské bytosti: „To mluvení o umění mu najednou začalo připadat jako něco bezvýznamného a prázdného.“

 

Konečně něco podobného si uvědomil už stavitel Solness (ve hře stejného názvu, 1892), když stavěl kostely a ne lidská obydlí a domovy pro obyčejné smrtelníky, ale také pro sebe. Ve Staviteli ovšem nad touto myšlenkou vítězí další, která pronásledovala zřejmě Ibsena velmi dlouho, totiž pokušitelská, ďábelská touha donutit druhého člověka, aby zvítězil nad svým osudem. Hilda donutí stavitele, aby přemohl sám sebe, svou závrať, ale nemůže zabránit jeho pádu a smrti. Tragický osud se naplňuje, ale vina tu není potrestána, jakoby mládí mělo právo jít kupředu přes mrtvoly. To v Rosmersholmu (1886) Rebeka Westová sice nepřímo přinutí svou sokyni Beatu k sebevraždě, ale sama nakonec také skočí do náhonu i s Rosmerem, ačkoli se zdá, že právě v té chvíli už nic nebrání jejich ohromné lásce. A stejně tak Hedda Gablerová, která pokouší spisovatele Lövborga, aby znovu začal pít a ozdobil se révou, a aby měl potom odvahu se zastřelit, sama se také demonstrativně hloupě zastřelí.

 

Tato touha získat moc nad životem druhého člověka, vzít jeho osud do svých rukou patří k záhadám nevyřešené lidské duše, které Ibsena zvlášť zajímají. Jsou to tajemné, neprobádané síly, které v jeho dramatech mají podobu vábení až mystického. Snad nejvýrazněji se to projevilo v Paní z námoří, v Eyolfkovi a ve hře Když my mrtví procitneme. Ten pocitový moment se nedá přesně definovat nebo formulovat, ale je v něm hodně podobného Erbenově baladičnosti. Paní z námoří žije s doktorem Wanglem jako cizinka, protože je vnitřně spjatá s mořem, když ji neznámý námořník donutí ke slibu, že na něj bude čekat jako jeho žena. A teprve ve chvíli, kdy získá od Wangla volnost volit, kdy se tedy stává svobodným a za svůj život plně odpovědným člověkem, se může osvobodit od tohoto provazu, který ji táhl k moři a k cizinci. V Eyolfkovi má vábení dvojí podobu: jednou je vášeň, která způsobila, že Eyolfek jako dítě spadl ze stolu a stal se z něj mrzák, podruhé je to žena–krysařka, která ho zvábí do moře, kde se utopí. („Krysy jdou do vody právě proto, že se vody tak strašně bojí.“) A konečně ve hře Když my mrtví procitneme přichází z onoho světa Irena (sochař Rubek podle ní kdysi vytvořil Den zmrtvýchvstání, ale jako ženu, která ho milovala ji nevnímal), aby mu ukázala, že „to nenapravitelné vidíme teprve, když my mrtví procitneme. Vidíme, že jsme nikdy pořádně nežili.“ A když spolu vyjdou nahoru do výšin, aby jí Rubek ukázal všechny krásy světa, jsou smeteni lavinou. U Ibsena takové konkrétní osudové zvraty mají v sobě vždycky něco symbolického, je v nich platnost obecných pravd i básnických metafor.

 

Henrik Ibsen si jistě nemohl naříkat na nedostatek pozornosti nebo nezájem veřejnosti. Myslím, že málokterý dramatik se dočkal tolika vítězstvích na divadelních scénách na celém světě. U nás se jeho hry hrály za neobyčejného zájmu obecenstva i kritiky. Není divu, jejich stavba patří k podivuhodným konstrukcím, a mám ten dojem, že právě ona dokonalost, zvlášť dialogů a celé dějové zápletky, působí poněkud chladně, strojeně, vykalkulovanou myslí. Nedokáže nám už tolik proniknout pod kůži, protože dnešní mravní kodex i problémy nesouvisejí už do té míry s pocitem viny, zločinnosti, rodového zatížení, manželského trojúhelníku, rozchodu muže a ženy. A tak jsou nám jistě bližší ty hry, kde se chvěje lidské srdce a pochybnost, touha po iluzi, jak ji například nacházíme v Divoké kachně. Mravní imperativy jsou jistě důležité, ale život musí také spočívat ve snu. Můžeme sice odsuzovat Hjalmara Ekdala jako slabocha, který zavírá oči před skutečností, ale atmosféra v rodině, kde je láskyplné jednání prostou životní náplní, se zdá někdy víc a působí silněji než velké hrdinské činy.

 

Je konečně nesporné, že Ibsen vytvořil celou galerii ženských postav. Jen málo světových dramatiků se s ním v tomto smyslu může rovnat. Většinou to jsou silné osobnosti, které trpí společenskými okolnostmi, konvencemi a názory, že žena nemá právo na svůj vlastní život. Je pravda, že v Ibsenově pojetí je jejím hlavním životním posláním být základem rodiny a rodinného štěstí, matkou a mužovou oporou. Ale nikdy nemá být obětí, proti tomu se bouří a revoltuje a tato revolta srdce je pro Ibsena mnohem charakterističtější než předem prohraný zápas o sociální rovnost nebo právo na práci. Žena má u něj především právo být svobodnou bytostí, aby mohla svobodně a odpovědně volit své priority. Nemá být svázána ani otrockým zvykem, ani minulostí. U Ibsena vždycky táhne muže do výšky a jako nejhorší provinění na sobě nese, když ji muž obětuje ať už pro svou kariéru, pro ohledy na společenské postavení, pro nedostatek financí nebo umělecké poslání. Taková oběť je vlastně zločin, který draze vykupuje špatným svědomím nebo pocitem neštěstí a zoufalství. Neboť štěstí nemůže stát na zločinu, i když se o to tolik Ibsenových postav pokouší. Žena, štěstí, vášeň – i když se kolem nich točí zápletky všech Ibsenových dramat, nepatřily jen k uměleckým rekvizitám. Byly žitou a procítěnou součástí jeho života, který byl také až po okraj naplněn dramatickými konflikty, milostnými vášněmi, sonátami intimních slastí. A i když se jeho názory vyvíjely a proměňovaly, což se přirozeně projevilo i v jeho dílech, nikdy neustoupil ani o píď od úhelného kamene, na němž všechno stavěl. Tím byla umělecká pravdivost, ne líbivost.

 

 

 

https://www.youtube.com/watch?v=K2WLofq22SQ

 

 

LADISLAV VODIČKA – „Toulavá hvězda“

 

 

https://www.youtube.com/watch?v=QVcgpSMC_tg

 

 

Dívka z Hor, Ladislav Vodička

 

 

 

 

 

!!!!!!!!!!!!!!

 

http://www.novinky.cz/domaci/356050-z-vorsilek-se-stava-rad-sudicek.html

 

 

Z voršilek se stává řád sudiček

Sestry voršilky se vydaly na sudičskou stezku. Pár měsíců poté, co se začaly soudně domáhat vrácení provozní budovy Národního divadla, kterou před dvaceti lety podivně nabyly a pak zpeněžily, podaly žalobu na vydání dvou tisíc předmětů ze sbírek Českého muzea stříbra v Kutné Hoře.

 

 

Celý případ je zvláštní v tom, že nárok řádu sv. Voršily na historické předměty nevychází z restitučního zákona z roku 2012, ale z tzv. výčtového zákona z roku 1990.

Voršilky podaly u obvodního soudu Prahy 5 žalobu na Středočeský kraj, jehož příspěvkovou organizací muzeum je. Žádají hlavně historické předměty denní potřeby, např. obrazy, sochy, oltáře, skříně, stoly či nádobí.

„Ano, řád sester voršilek podal na Středočeský kraj žalobu. Je to složitější, protože žádost o vydání není podle nového restitučního zákona, ale podle výčtového. Proto nemůžeme argumentovat, že nejsme povinnou osobou, jako v jiných případech,“ řekl Právu krajský radní pro kulturu Zdeněk Štefek (KSČM).

Narážel na řadu případů, kdy se nyní církve domáhají vrácení majetku ve vlastnictví krajů, ačkoli restituční zákon s tím nepočítá.

Podle Štefka není vůbec jasné, proč řád požádal až po tak dlouhé době. „Soud bude muset objasnit, proč si o věci požádaly až po více než dvaceti letech. My jsme sbírky dostali v roce 2003, v době, kdy vznikly kraje, a od té doby se o ně staráme s péčí řádného hospodáře a zpřístupňujeme je veřejnosti,“ dodal Štefek.

Ředitelka muzea Světlana Hrabánková Právu řekla, že voršilky o umělecké předměty požádaly již jednou v 90. letech, ale nakonec z toho sešlo. „To jsme byli ještě okresní muzeum pod státem. Domluvili jsme se, že jsme ochotni jednat, a začali jsme ty předměty dohledávat. Po několika dopisech se ale řád odmlčel,“ uvedla ředitelka. Proto považuje za podivné, když po letech sestry požádaly znovu.

Seznamy majetku vznikly později

Řád stejně jako v případu provozní budovy Národního divadla zastupuje Zdeňka Nocarová z advokátní kanceláře Nocarová Jašek & Partners. Ta důvody, proč podaly žalobu s takovým zpožděním, nechtěla komentovat.

Českomoravská provincie Římské unie řádu sv. Voršily se na kutnohorské muzeum s žádostí na vydání sbírkových předmětů obrátila 18. listopadu 2013. Rada kraje ale tuto žádost odmítla.

Podle Štefka řád opírá svůj nárok o dva seznamy z Národního archivu. Jeden je nazván „Soupis movitého majetku konventu řádu sv. Voršily v Kutné Hoře“, je napsán na stroji a datován je pouze na poslední stránce rukou 28. září 1950, s nečitelným podpisem.

Dále mají sestry v ruce dokument nazvaný „Výkaz likvidace movitého majetku Konventu sester sv. Voršily v Kutné Hoře“ ze dne 31. 8. 1959. Podle zákona budou sestry muset dokázat, že se požadovaný majetek ke dni 10. dubna1950 nacházel v prostorech kláštera sv. Voršily v Kutné Hoře.

Podle Hrabánkové bude pro řád těžké dokazovat, že předměty byly součástí kláštera, protože oba dva seznamy vznikly až poté, co komunisté voršilky z kláštera vyhnali.

 

https://www.youtube.com/watch?v=-MpmlvMMKnA

 

The Simpsons Sing The Blues – „Look At All Those Idiots“

 

https://www.youtube.com/watch?v=Z66Rh63kkZc

 

„Moanin' Lisa Blues“

 

 

 

 



Poznámky k tomuto příspěvku
Bůh s námi (Občasný) - 14.12.2014 > sice sem to necetl, ale taky husty
Body: 5
Doporučil 
<reagovat 
 mystikus (Stálý) - 14.12.2014 > prt> potěš své jádro i čtením, pokud se Ti chce... Mariánské Lázně i Lessing si zaslouží mou úctu a poklonu, měj se.
<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je dvě + devět ? 

  
  Napsat autorovi (Stálý)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter